Mongolové a rytíři

V první polovině 13. století sežehl řadu zemí Asie a později také východní a střední Evropy plamen války. Z hloubky mongolských stepí se vyrojila početná divoká vojska mongolských kočovných kmenů, která s neuvěřitelnou rychlostí překonávala velké vzdálenosti i přírodní překážky a na svém postupu přitom drtila dobře vyzbrojené armády mnoha velkých a silných států. S nevšední krutostí Mongolové ničili kvetoucí města a osady, vyvražďovali a zotročovali jejich obyvatelstvo.

Podle tehdejšího evropského rytířského kodexu cti bylo jedním z úkolů chránit všechny slabé a bezbranné. A Mongolové se proti tomuto kodexu neodpustitelně provinili.

Králové mnoha evropských zemí proti jejich přesile vysílali svá vojska a ta se s nimi střetávala v mnoha bitvách se střídavým úspěchem.

Výboj Tatarů se dotkl i našeho území a Mongolové, u nás zvaní Tataři, se prohnali Moravou. Podle některých pramenů český král Václav I. vyslal na pomoc Moravě vojsko vedené Jaroslavem ze Šternberka. Došlo k bitvě, údajně u Olomouce, ve které byli Tataři poraženi. Podle jiných pramenů se české vojsko srazilo v Kladsku jen s malým tatarským oddílem, zatímco hlavní tatarský proud prošel Moravou do Uher.

Dnes už se dá jen s velkými obtížemi zjistit, jak vlastně boje probíhali.

Faktem zůstává, že mongolská vojska po smrti Čingischána následníka spěchala zpět do hlavního města říše, neboť každý z velitelů v duchu snil, že právě on se stane novým Velkým Chánem.

Tím postupně slábla i jejich vojenská aktivita v Evropě.